Jiří Stivín se zabývá interpretací předklasické hudby na zobcovou flétnu od r. 1975. Studoval nejdříve kameru na pražské FAMU, po absolutoriu se ale začal věnovat výhradně hudbě.
Studoval na Royal Academy of Music v Londýně a skladbu na AMU v Praze. Hře na flétnu se učil u Milana Munclingera (Ars Rediviva) a Jiřího Válka (Česká filhramonie). Stivín interpretuje hudbě středověku, renesance i baroka. Nahrál většinu koncertů pro zobcovou flétnu (4 CD Vivaldi, Telemann). Ovládá všechny druhy příčných i zobcových fléten. Jako solista spolupracuje s renomovanými hudebních tělesy (Virtuosi di Praga, Pražskými symfoniky, Slovenským komorních orchestrem, Pražskými madrigalisty, Due Boemi, Sukovým komorním orchestrem, Talichovým kvartetem aj.), řídí vlastní soubory Collegium Quodlibet, vystupuje v solových recitálech s cembalem, varhanami, kytarou nebo hraje úplně sám s magnetofonem. Více jak deset let měl s Pražským symfonickým orchestrem ROK cyklus koncertů pod názvem "Flétny všeho druhu". Jiří Stivín je autorem mnoha skladeb pro různé formace, scénické a filmové hudby.
Je aktivní jako pedagog a lektor na pražské konzervatoři i při mnoha dalších projektech včetně výchovných koncertů pro děti.
Antonín Matzner napsal
Nejen multiinstrumentalista a obojživelník - k sedmdesátinám Jiřího Stivína
Je to tak. Jedna z nejznámějších osobností české hudební scény oslaví den po svátku sv. Cecilie 23. listopadu životní jubileum. A protože právě tato římská světice z 3. století je od pradávna patronkou hudby, muzikantů i všelijakých jiných kumštýřů, učiní tak stejným způsobem jako když slavil padesátiny: Poctou sv. Cecilii tentokrát s pořadovým číslem XXI. Páteří tradičních oslav v pražském Rudolfinu budou kmenové skladby Stivínova barokního repertoáru (Vivaldiho Concerto in C, Bachův 4. Braniborský koncert, Telemannův Flétnový dvojkoncert e moll). Kromě dcery Markéty a letitého celebranta ceciliánských slavností Roberta Huga s jeho sborem budou dalšími aktéry houslistka Iva Kramperová, pianista Matěj Benko a komorní ansámbl Barocco sempre giovane. V druhé půli se náhodně složený quodlibet vydá na další ze Stivínových dobrodružných výletů napříč časem i hudebními žánry. Nebude prý chybět ani filmová projekce a premiéra jeho novinky Balada pro velkorypadlo.
Přímo neskutečná je šíře aktivit, jimiž Stivín prošel a do čeho všeho zasáhnul. Zkombinoval přitom geny obou rodičů. Matky – známé divadelní a filmové herečky (nezapomenutelné posluhovačky paní Müllerové u Hrušínského Švejka) a otce – vynálezce, majícího na svém kontě desítky úspěšných patentů. Jako dítě chodil sedm let "do houslí" k jednomu z Ševčíkových žáků, ale pak mu učarovala píšťalka, kterou si přinesla domů o dva roky starší sestra Zuzana a docela obstojně si ji osvojil. Přesto se ještě na gymnáziu více než muzice věnoval fotografování a dokonce snad obeslal už tehdy i nějaké výstavy. Když po maturitě dělal nějaký čas na Barrandově rekvizitáře, využil své fotografické vášně při natáčení slavného Krejčíkova filmu Vyšší princip. Nevěda kudy kam, přihlásil se na katedru filmového a televizního obrazu FAMU, kterou v roce 1965 jako kameraman absolvoval.
Svým způsobem je zvláštní a pro Stivína i typické, že právě do tohoto období spadají počátky jeho skutečného aktivního muzicírování, když se v devatenácti stal nakrátko členem průkopnické sestavy rock´n´rollové skupiny Sputnici. U nich začal poprvé hrát na saxofon a po necelých třech týdnech se s nimi objevil dokonce v televizi. Některé z jeho prvních nahraných titulů se Sputniky vyšlo před nedávnem na CD Náš kamarádský rock'n'roll včetně hitu Hajaja-rock s reminiscencí na známou znělku rozhlasových večerníčků, kterou občas dává na svých koncertech k lepšímu ještě dneska. Zároveň se začal systematicky učit na flétnu u Milana Munclingera, s jehož památným souborem Ars rediviva pronikal do tajemství staré hudby. Paralelně hrál s Martinem Kratochvílem ten nejaktuálnější free jazz v souboru Jazz Q, odkud v pětadvaceti přešel rovnou do tvůrčí laboratoře českého moderního jazzu SHQ Karla Velebného. S ním nahrál první oficiální gramofonové snímky a zároveň si zahrál druhou altku s Pavlem Smetáčkem na profilové desce Traditional Jazz Studia.
Jakoby to všechno nestačilo, stal se Stivín někdy kolem roku 1966 jedním ze zakládajících členů avantgardního Quax Ensemble Petra Kotíka, orientovaného na experimentální novou hudbu. Na zkouškách a téměř kultovních seancích sdružení si přivlastňoval Kotíkovo muzikantské krédo "why not?", přispěl do jeho repertoáru vlastní skladbou Pipe Q a podílel se na opakovaných provedeních skladeb jako byla kupř. realizace grafické partitury dvouhodinového Treatise Corneliuse Cardewa, která v roce 1969 – během studií u Johnnyho Dankwortha na Královské hudební akademii v Londýně – otevřela Stivínovi cestu do vlastního Scratch Orchestra tohoto skladatele a někdejšího Stockhausenova asistenta.
Vybavený těmito zkušenostmi a prosáklý v Británii atmosférou čerstvé fúze elektrického jazzu s rockem začal se bezprostředně po návratu zúčastňovat Zahradníkových bigbandových projektů (oba spolu hráli předtím u Kotíka a hned na prvním z nich Jazz Goes To Beat v roce 1969 vystřihl Jirka parádní flétnové sólo v mé skladbě Love In Davos). O necelý rok později se pustil i do vlastního odvážného experimentování, když na debutovou desku obnoveného Jazz Q s Martinem Kratochvílem Coniunctio přizval rockovou skupinu Blue Effect Radima Hladíka. Na jedné z dalších Stivínových desek 5 ran do čepice (jeho pověstná kšiltovka tehdy byla už jeho neodmyslitelným atributem stejně jako žaltář pro sv. Cecilii) se kromě polského houslisty Zbigniewa Seiferta a amerického kontrabasisty Barre Phillipse mihl začátkem roku 1972 i kytarista Rudolf Dašek. Společně vytvořili v dalších letech slavný System Tandem, dosud patrně doma i v zahraničí nejúspěšnější formaci, jakou český moderní jazz ve své historii měl (po revoluci vystupovali v této sestavě i v USA).
V dnes už obsáhlé Stivínově diskografii patří k nejhodnotnějším a nejtrvalejším přínosům supraphonské album Zvěrokruh, k jehož realizaci se sešel na přelomu let 1976 a 77 s tehdy v Čechách naprosto neznámým slovenským klavíristou Gabrielem Jonášem a dvěma renomovanými tělesy ze světa vážné hudby: Talichovým kvartetem a Kühnovým smíšeným sborem. V bezezbytku autorském projektu zúročil bohatou praxi interpreta i skladatele, který se suverénně pohybuje napříč žánry i styly, když závěrečnou část rozměrného hudebního obrazu Živly zarámoval vůbec první nahrávkou osmihlasého hádankového kánonu anonymního autora, vydaného v roce 1589 pražským tiskařem Janem Gryllem. V záhlaví této renesanční kontrapunktické hříčky najdeme slova přirozeně splývající s jeho příznačným kouzelnictvím: "Svět se točí rovně jako kolo, protož přítele hleď míti dobrého!". V roce 1993 na tento alchymistický hudební amalgam navázal s většinou původních protagonistů na kompaktním disku Alchymia Musicae.
Při všech těchto aktivitách Jiří Stivín pokračoval také v čím dál úspěšnější kariéře interpreta historické (zejména barokní a renesanční) hudby. Vystupoval i natáčel s Munclingerem, Venhodovými Pražskými madrigalisty (zúčastnil se s nimi i velkého zahraničního zájezdu, na kterém byl dalším sólistou po jeho boku věhlasný nizozemský hráč na zobcovou flétnu Frans Brüggen), Pražským komorním orchestrem nebo později s Virtuosi di Praga. Když mu jiný světově uznávaný flétnista, Švýcar Hans Martin Linde nechtěně vypálil rybník a zrealizoval dávný Stivínův plán a natočil pod taktovkou sira Charlese Mackerrase s PKO komplet Vivaldiho koncertů pro zobcovou flétnu (jednalo se o koprodukci společnosti Teldec s naším Supraphonem, o výběru sólisty se rozhodovalo v Hamburku a Londýně), pustil se za necelé čtyři roky do stejného úkolu. Nahrál pak tentýž komplet v Bratislavě s Warchalovým Slovenským komorním orchestrem. Jejich setkání je zachyceno také ve slovenském televizním filmu režiséra Jozefa Novana Konfrontácia.
Neukojitelná zvídavost, díky níž si kdysi ve svém okolí pro neustálé otázky vysloužil přezdívku Divíšek, ho ovšem průběžně ponoukala také k interpretaci soudobé hudby. Hostoval na koncertech někdejšího Dua Boemi (s klavíristkou Emmou Kovárnovou a basklarinetistou Josefem Horákem), prováděl i natáčel skladby Erwina Schulhoffa, Miloslava Kabeláče či novinky, které přímo pro Stivína zkomponovali Marek Kopelent (známé Hrátky pro altsaxofon a velký symfonický orchestr), Jan Klusák, Milan Slavický, Ivan Kurz aj. Zvláště intenzivní byla Stivínova spolupráce s brněnským autorem Milošem Štědroněm. Doplňoval si skladatelské vzdělání studiem na AMU (jeho pedagogy byli Václav Dobiáš, Václav Riedlbauch, Jiří Dvořáček), psal hudbu pro divadelní inscenace a krátké i celovečerní filmy. Aktivně se zúčastňoval interpretačních hudebních dílen (nejčastěji v Bechyni, ale také na Venhodových kursech v Kroměříži, Blankenburgu, vedle vyučování na konzervatoři dodnes patří k stěžejním pedagogům Frýdlantských jazzových dílen) a sám jich několik založil a vedl (připomeňme alespoň jeho záslužné hrátky s "caparty").
Kupodivu při tom všem nepřišly zdaleka vniveč ani Stivínovy schopnosti, získané studiem na FAMU. Jako kameraman už po absolutoriu natáčel jen soukromé snímky s přáteli. Jako fotograf však vyhrál už v šedesátých letech soutěž ke ztvárnění jezdeckého sportu, publikoval množství snímků v časopisech, je autorem řady pozoruhodných fotografií na obalech gramofonových desek, mnohokrát vystavoval doma i v zahraničí (Anglie, Maďarsko). V širší známost vešla kolekce bezmála tisícovky jím vlastnoručně zhotovených dvojportrétů, z kterých se na nás usmívá Stivínova šibalská tvář vedle známých osobností hudebního i veřejného života. Některé z nich tvoří mimochodem také součást jeho nynější výstavy v Senátu, která v Mytologické chodbě Valdštejnského paláce potrvá o víkendech až do 30. listopadu.
Všestranný mnohoobročník, nositel Státního vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury a umění, ale také od Pána Boha nadaný klaun a nositel dobré nálady, pěstující jako jeden z mála v dnešních časech oblažující kumšt středověkých jokulátorů.